V roce 1603, po pěti stoletích civilních válek, vstupuje vykrvácené Japonsko do období více než dvou století míru pod silnou vládou rodu Tokugawa. Situace ale nebyla zcela klidná. Bushi (válečníci z řad šlechty, později nazývaní samurajové), kteří tvořili 5% populace, se cítili rázem nepotřební a jejich frustrace se prohlubovala s tím, jak se jejich nepotřebnost stávala zcela zjevná.
Zbylých 95% populace, jinak řečeno lid, se dělil na tři rozdílné a navzájem oddělené sociální třídy: zemědělce, řemeslníky a obchodníky. Tito lidé také hledali způsoby, jak vyjádřit svoji identitu.
V duchovní oblasti v té době soupeřil směr nekonfuciánství Wang-Jangming s ortodoxní doktrínou Chu-Hsi. Diktaturou podporovaný směr Wang-Jangming se stal nakonec duchovní směr Bushi a lidu. Tento nový směr podněcoval spíše intuici než inteligenci a dával přednost činnům před slovy, zásluhám osobním před zděděným...atd
VÝVOJ BOJOVÝCH UMĚNÍ
Vzdělanější Bushi se stali prvními, kteří uvedli tento směr do praktického života. Tito bojovníci vůbec nepochybovali o tom, že činy jsou důležitější než slova. Bujutsu směřovalo k výchově mladých bojovníků schopných obstát na bitevním poli, bojovníků s ocelovým temperamentem, hodných velkých činů, slávy a oddanosti. Průkopníci Budo hlásali hledání hlunší podstaty : adept Dó musí najít harmonii s přírodou, jeho každodenní cvičení směřuje k ideálu lidského chování, vychovává ho a tím i celou okolní společnost. Kulturní cíl Dó byl (a měl by ještě být) dovolit jedinci, aby byl jednoduše sám sebou a aby se mohl vnitřně obohacovat kontakty s bližními svými. Osobní zkušenosti musí adept Dó hledat pochopení života v celé jeho celistvosti, protože formy Dó podporují takový životní postoj, který směřuje k úplnosti absolutnosti.
TECHNICKÉ DŮSLEDKY
Zatímco Bushi podporovali cvičení široké škály bojových umění, aby nebyl i něčím překvapeni na bitevním poli, cvičení Dó dávají přednost jedné disciplíně. Specializace silně znehodnocuje globální chápání japonských bojových umění, protože svádí k sektářství, které ještě dnes existuje mezi různými disciplínami. Toto sektářství se snaží Shung.do.Kwan vymítit tím, že organizuje dny otevřených dveří, a také tím, že vydává časopis "Contact", který umožňuje komunikaci mezi jednotlivými disciplínami.
Dalším důsledkem, šťastným pro více než polovinu našich sekcí, bylo objevení bojových umění beze zbraní. Představme si uplatnění technik Judo, Karatedo, Aikido a Yoseikan.Budo na útočníka v brnění, které zdvojnásobuje jeho váhu a zároveň ho chrání před mečem či halapartnou.... Samuraj, který je zbaven brnění, se začal silně zajímat o tyto techniky. Posledním důsledkem vzniku Dó byla modifikace klasických tecnik. Cvičení pro boj, které bylo určeno jen některým bojovníkům, bylo změněno tak, aby bylo přístupné pro všechny a aby se mohlo cvičit v běžném životě. Zatímco Kobujutsu zdůrazňuje boj a hned po něm disciplínu, Kobudo dává přednost tomuto pořadí hodnot: morálka, disciplína a estetika účinnosti technik nebyla opuštěna, ale cvičení už není pro profesionální vojáky. Také je potřeba vědět, že většina lidí, kteří měnili Kobudo, žili v době Edo, takže měli jen omezené zkušenosti s bojem. Musíme nicméně poznamenat, že účinnost (ale v jiném kontextu) se znovu dostala do popředí během vývoje soutěžních forem Budo (jako je např. Judo).
Závěr: Je třeba dobře rozlišovat pojmy bojové umění, bojová disciplína, pouliční boj soutěžní boj....atd. Podle našich zájmů a cílů se věnujeme jedné formě cvičení, která vyhovuje našemu temperamentu. Zůstaňme ale jasní a srozumitelní: cvičení Kobudo jednou týdně z nás neudělá neporazitelného samuraje a trénování soutěžní formy s omezujícími pravidly z nás automaticky nedělá adepta Budo.
JU.JUTSU/JUDO . JAKÝ JE MEZI NIMI ROZDÍL
Všichni známe a používáme slovo Ju.jutsu (někdy špatně přepisované jako Ju.jicu), ale málokdo se schopen rozlišovat disciplíny s příponou Jutsu od disciplín s příponou Dó. Přesto mezi nimi existuje zásadní rozdíl. V tomoto článku překládáme klasifikaci bojových umění, která je sice zjednodušená, ale která vnese trošku jasna do jinak složitého systému.
Prioritou disciplín - Jutsu je bojová účinnost, efektivnost. Techniky - Jutsu se rozdělují na Kobujutsu (Ko - starý, 12.-16.století) a Shinjutsu (Shin- nový, od 16. století). Kobujutsu, vytvořené během válečných dob, zahrnuje zbraně a techniky boje, které uvažují protivníka ve zbroji. TYto techniky byly vytvořeny pro zničení či poražení protivníka. Všechny Kobujutsu nejsou umění souboje - Chikijojutsu je např. umění stavby opevnění. Shinbujutsu, vzniklé již za dob klidnějších, obsahuje techniky se zbraněmi, ale i bez nich.
Shinbujutsu uvažuje protivníky, kteří mohou být profesionálními bojovníky (moderní armáda, teroristé) nebo jen částečně vycvičení (zločinci). Techniky Shinbujutsu jsou zaměřeny na to spíše protivníka kontrolovat, než ho zničit. Příkladem Kobujutsu je Kenjutsu, příkladem Shinbujutsu je Jukenjutsu (umění boje s bajonetem).
Disciplíny Dó zdůrazňují seberealizaci cestou cvičení a hledání tělesné i duševní harmonie - cílem cvičení je lepší sociální integrace. V disciplínách Dó také rozlišujeme dva směry: Kobudo a Shinbudo. Kobudo zahrnuje disciplíny bez soutěžení, kde je základem cvičení kata, zatímco Shinbudo jsou disciplíny sportovní (soutěžní) a rekreační. Příkladem Kobudo je Jodo, příkladem Shinbudo je Judo.
Tato klasifikace musí zůstat pružná, a než "zaškatulkujeme" nějakou disciplínu, je žádoucí zjistit, v jakém duchu se cvičí. Judo můžeme cvičit v duchu Kobudo a stejně tak Jodo v duchu Shinbudo.
DOJO- CHRÁM NEBO TĚLOCVIČNA
Pokud jste navštívili různá dojo v různých zemích, určitě jste si všimli, že některé sály se blížili kultovním místům, zatímco jiné připomínaly sály určené pro zábavu. Oba extrémy nejsou vhodné. Z kultovního stánku si dojo má zvít pouze úctu k místu. Dojo je prostor, kde člověk poznává sám sebe, kde získává zkušenosti a kde vstřebává lidské hodnoty. Je tedy normální, že takovémuto prostředí náleží určitá etika. na druhou stranu je dojo také místo, kde se žije. Přítomnost fantazie, hunoru a lidských emocí vůbec je žádoucí, ale bez toho, aby kleslo až někam k pouťové atmosféře. Jde jen o dobré "dávkování". Dojo musí dýchat radostí a nadšením, odměřenost některých cvičících snižuje reputaci jejich dojo.
Držme se jednoduchých věcí: určitá osobní disciplína, osobní hygiena, užívat vhodná slova (úcta k ostatním a k místu), kladný přístup ke cvičení (úcta k učiteli - nikdo nás nenutí cvičit), pomáhat začátečníkům. Dojo symbolizuje svět s jeho hlavními směry:
na východ Shomen (zeď slávy) neboli Kamiza
na jih Joseki (zeď vyučujících -"starších")
na západ Shimoza (zeď, kde by se měl nacházet vchod, také místo pro "učící se")
na sever Shimoseki (zeď začátečníků)
Ikdyž není možné mít každý sál takto uzpůsobený, je dobré mít podobnou geometrii. Zeměpisné rozmístění pomáhá cvičícím orientovat se v dojo a vyhýbat nepatřičným místům. Stejně je tomu i v životě...
KATA - NEPOCHOPENÁ OBĚŤ SVÉ STRNULOSTI
Existují dva základní způsoby cvičení v bojových uměních : "Volná forma" /Jiyu.geiko) a "Předem připravená forma" (Kata). Je zajímavé, že většiina disciplín beze zbraní ignoruje formu kata, zatímco tato forma zcela dominuje v disciplínách, kde se zrbaně používají. Je zřejmé, že volná forma boje se zbraněmi vede lehce k vážným zraněním (pokud se cvičící nějak nechrání jako v Kendo). To však nevysvětluje úplně, proč se forma kata používá.
Předem připravená forma dovoluje, na rozdíl od formy volné, dovést techniku až k extrémní dokonalosti. To lze jen nekonečným opakováním jedné techniky stále stejným způsobem. Co odrazuje od formy kata, je to, že adepti jsou uzavřeni v jedné fomě na léta a nemohou od ní odejít. Je to pravda a je to také cena, která se musí platit. Ti, kteří cvičení dovedou dostatečně daleko, v něm nacházejí bohatství, kterého se nenadáli. V okamžiku, kdy se člověk formu naučí, se kata stává prostředkem, nástrojem, se kterým se vytváří technika se širokou paletou možností. Může se měnit rytmus, síla, vzdálenost, zbraně. Člověk zjistí, že určité prvky různých kata se dají zaměňovat, a nakonec adept objeví novou svobodu, obohacen o znalosti technik.
Společným nebezpečím pro všechny disciplíny budo, které používají formu kata, je předávání, vyučování. Aby mohl začátečník objevit všechno bohatství, musí se formu kata vyučovat neutrálně tak, aby učitel do ní nepřinášel svoje objevy. To vyžaduje od učitele mnoho síly a pokory. Je mimochodem zajímavé, že v disciplíně tak moderní, jako je Judo, její zakladatel Jigoro Kano prosazoval kata jako prioritní formu. Z neutrálního pohybu může adept následně najít svoji formu, která mu vyhovuje fyziognomicky, a vrátit se k původní neutrální formě, v okamžiku, kdy ji sám předává jiným.
Dalším nebezpečím je zavření se v jedné kata, kde se člověk cítí v bezpečí a kdy se mu nechce dále pokračovat. Takto se může kata stát fádní, bez života, mechanickým opakováním pohybů, špatně odrážející realitu.
POZDRAV -REI- NÁBOŽENSKÁ POKLONA,
ČI JEDNODUCHÉ VYJÁDŘENÍ ÚCTY
Pozice seiza a pozdrav (poklona před obrazem) může vadit nově příchozím. Je tedy důležité, aby učitel vysvětlil začátečníkům smysl pozdravu. V Asii je tato forma všeobecně rozšířená a nemá nic společného s náboženstvím. Oblékáme se asijským způsobem a cvičíme bojová umění pocházející z této části zeměkoule, a tak se zdá být přirozerné, že etiketa chování má stejný původ. Pozdrav je především krátká část přechodu mezi všedními aktivitami a vnitřnější činností, jakou je budo. Je to způsob uvědomění si, kde se nacházíme a čemu se budeme věnovat v následujících téměř dvou hodinách. První pozdrav má být !Shomen.ni.rei" pozdrav ke zdi slávy, kde máme u nás znak Dó společný všem disciplínám našeho klubu. Další pozrav "Seinsei.ni.rei" může být adresovaný učiteli, když je před námi. Také může být adresován tak, jak se komu zlíbí: mrtvému mistrovi, vlastním rodičům nebo osobě, které se adept rozhodl věnovat cvičení. Pak, když se cvičící ocitne tváří v tvář k partnerovi/protivníkovi, následuje další pozdrav. Tento poslední pozdrav je "Tagai.ni.rei" znamená: "Děkuji, že chceš se mnou pracovat, společně se budeme učit a k tomu potřebujeme jeden druhého."
Stejné pozdravy (ve stejném či opačném pořadí) se musí opakovat na závěr cvičení. Všechna tato znamení úcty rozhodně nejsou nadbytečná v době, kdy je zdvořilost potlačena na minimum.
STUPNĚ - EFEKT ČERNÉHO PÁSKU
Těsně po druhé světové válce byl na západě černý pásek obklopen aureolou exotické mystiky. Získání prvního Danu bylo v té době pravděpodobně hlubší záležitosti, než je tomu dnes. Osobní postoj a přístup adeptů byl důležitější a mezi nositeli stupňů Dan panovala určitá solidarita a etiketa, kterou se málokdo odvážil narušit.
Především je potřeba vědět, že systém Kyu a Dan vytvořil Jigoro Kano, zakladatel Judo. Jeho cílem bylo vytvořit systém, který by dával cvičícím měřítko vlastní hodnoty, stupně pokročilosti. Stupně Kyu sestupují od 10.Kyu do 1.Kyu. Stupně Dan jdou od 1.Danu do 10.Danu. Tento moderní systém je používán především v Shinbudo, alei určité disciplíny Kobudo používají tento systém paralelně s klasickým systémem oprávnění (Menkyo).
Systém Menkyo (používaný v Kobujutsu a ve většině Kobudo) má tři nebo čtyři úrovně, z nichž nejvyšší je Menkyo Kaiden. Tyto úrovně jsou spíše licence k vyučování. Poznamenejme ještě, že význam prvního Danu je různý v různých zemích. V anglicko-japonském slovníku Nelson je překlad slova Shodan (první Dan) nejnižší stupeň. V Japonsku je první Dan považován za úplného začátečníka, na první příčce Danové stupnice. Stupně Kyu jsou jen přibližováním k této stupnici. Na západě je však stále, naneštěstí, 1.Dan viděn jako určité zavržení.
SHINGE MUHO - MIMO DUCHOVNÍ OBLAST JE VŠE JEN CHAOZ
Když vidíme různorodost disciplín a bojových umění, které jsou lidem přístupné, je často obtížné rozlišit Ariadninu nuť, která by nás mohla ujistit o skutečných cílech jednotlivých forem lidského střetávání a která by všechny tyto formy spojovala nějakým konceptem prokazujícím právoplatnost jejich statutu bojové disciplíny či umění.
Pro některé formy boje účinnost technik dominuje nad ostatními vlastnostmi (Kobujutsu a Shinbujutsu). Pro jiné je důležitější tělesná a duševní harmonie, estetika a zachování tradice (Kobudo) nebo sportovní a rekreační přístup kořeněný soutěžením (Shinbudo). V některých dalších disciplínách se zdůrazňují léčebné účinky uvedení energií do rovnováhy. Všechny tyto formy boje nacházejí svoji legitimitu v prvku Kokoro (lidský duch, vroucnost), který je v nich přítomný. Protože kdyby v nich tento duch nebyl, co by z těchto forem zbylo jiného, něž zvrácený způsob propagace násilí zamaskovaného ve vypracovaných pohybech vypůjčených z tradičních bojových disciplín, ale zbavených jejich skutečného smyslu.