Ruppertova proměna
Byl pátek a Ruppert byl naštvaný.
Zlobil se na rodiče.
Proč mu jen nedali jiné jméno?
Byl naštvaný i na sebe za to, že je takový zbabělec, když ho ostatní děti popichují.
Rozhodl se, že příště, až se mu někdo začne posmívat kvůli jménu, tak ho pořádně praští.
A netrvalo to dlouho. V pondělí na obědě to zase začalo. Sedl si stranou od ostatních, ale dva kluci šli k němu.
Jeden z nich mu řekl, “Ruprt – uprt”, a pak ten druhý na něj zavolal, “Prd Ruprt”.
A ten první řekl, „kdybych se jmenoval Ruprt, tak bych si nechal změnit jméno.“
Ruppert byl naštvaný, ale taky se bál, protože oba kluci byli větší než on.
Ale když ten druhý řekl: „Jo a jak se vlastně jmenuje tvoje máma? Ruprtka?“
Ruppert se už neovládl.
Nikdo nedokázal uvěřit tomu, co se stalo.
Ruppert jednoho z nich praštil a srazil ho pěstí k zemi.
Oba dva zůstali jako přimražení.
Když se kluk zvedl ze země a vzpamatoval z překvapení dost na to, aby se začal zlobit, přišel učitel a Rupperta odvedl do ředitelny.
Musel zůstat po škole, protože ředitel si nemyslel, že posměšky jsou dostatečným důvodem pro to, aby se děti praly.
Ruppertovy problémy tím ale jenom začaly.
Nestihl autobus a musel jít domů pěšky.
A hádejte kdo na něj čekal Ti dva kluci, se kterými se utkal u oběda.
A ještě si přivedli svého kamaráda.
Klukovi, kterého trefil, mezitím oko zmodralo.
Teď se Ruppert vážně bál.
Začal utíkat.
Slyšel jak se jejich kroky k němu neustále blíží.
Najednou ucítil, že ho někdo chytil za košili.
Snažil se vytrhnout, ale marně.
Kolem něj stáli ti tři kluci.
Srdce mu začalo bušit tak prudce, že mu to znělo jako buben.
Kluk, kterého trefil pěstí k ně mu přistoupil.
Oběma rukama strčil do Rupperta takovou silou, až ho porazil.
Ruppert měl strach se postavit.
Chtělo se mu brečet a možná by i začal, kdyby neuslyšel, jak někdo řekl: „Nechte toho!“
Ruppert a tři kluci se otočili za hlasem a uviděli holku.
Byla o trochu větší než Ruppert a menší než ti dva kluci.
Vešla do kruhu a postavila se před Rupperta.
Jeden z kluků na ni zařval: „Vypadni!“ a snažil se ji odstrčit.
Ale ona se rychle otočila na stranu a zatlačila jeho paži dolu.
S překvapením zjistil, že najednou leží na zemi.
Ustoupila o krok zpět ale nevypadala, že by měla strach.
„Nechte ho!“
Jak to řekla, jeden z kluků se ji pokusil chytit za ruku.
Rychle ho chytila druhou rukou, otočila se, sehnula se pod jeho rukou a shodila ho na zem.
Kluk řval bolestí, když padal, ale jak ho pustila, bolest přestala.
Tři kluci se podívali na ni, pak rychle na sebe, pak na Rupperta, který právě vstával ze země s novou odvahou.
Znovu mrkli na sebe a utekli.
Ruppert byl rád, že byl zachráněn, ale styděl se, že ho zachránila holka, když on se tak bál.
„Děkuju Ti“, bylo to jediné, co dokázal říct.
Pověděla mu, že se jmenuje Zuzka a zeptala se na jeho jméno.
Když odcházeli, vypověděl jí celý svůj příběh.
Nakonec se zeptal, jak to vlastně udělala.
„Učím se japonskému bojovému umění, které se jmenuje Aikido“, odpověděla.
„Naučí Tě, jak se ochránit, aniž by ses se musel prát.
Zrovna jsem šla na hodinu, když jsem viděla ty kluky, jak Tě otravují.“
„Jejda“, vykřikla, „ještě že jsem si vzpomněla, musím letět.
Už mám nejspíš zpoždění.
Chceš tam jít se mnou?“ zeptala se.
„Jasně“ odpověděl a rozběhli se na hodinu Aikida.
Když přišli na místo, ukázala mu, jak se poklonit a řekla mu, že se každý má poklonit, když přichází do „dódžó“, nebo odtud odchází.
Vysvětlila, že dódžó je japonské slovo pro školu.
Uklonila se před obrazem starého muže.
Řekla, že tak vzdává čest O Senseiovi, člověku na obrázku, který Aikido vytvořil.
Ruppert se uklonil spolu s ní a vstoupili do dódžó.
„To je učitel“, řekla a ukázala.
„Jmenuje se Martin, ale říkáme mu Sensei – to znamená japonsky učitel.“
Představila všem Rupperta.
Učitel mu řekl, že může sedět a dívat se, a zahájil hodinu.
Děti seděly velmi klidně v řadě vedle sebe.
Učitel si sedl před ně a všichni se poklonili O’Senseiovi, čímž hodinu zahájili.
Potom se učitel otočil k žákům a uklonil se.
Žáci se uklonili v odpověď.
Po několika zahřívacích cvičeních začali trénovat válení.
Ruppert byl ohromen tím, jak ladně při tom všichni vypadali a jak to působilo snadně.
Pak učitel ukázal chvat.
Když dokončil ukázku, žáci se mu uklonili.
Každý žák si vybral partnera, vzájemně se uklonili a začali zkoušet, co jim učitel ukázal.
Když žák ztratil rovnováhu, místo aby upadl, na zemi se obrátil a okamžitě vstal a zůstal pevně stát.
Ruppert byl ohromen.
A viděl, že Zuzka byla jednou z nejlepších žákyň.
Vypadalo to tak snadně, jako by to nevyžadovalo žádné úsilí.
Snad by tomu ani nevěřil, nebýt toho, že před chvílí viděl na příkladu Zuzky, jak dobře to funguje, když to člověk potřebuje.
Po hodině Zuzka pověděla učiteli a ostatním žákům, jak se setkala s Ruppertem.
Na učitelově tváři bylo vidět, jak je na Zuzku hrdý.
Pak se zeptal Rupperta, jestli by nechtěl Aikido zkusit.
Dal Ruppertovi přihlášku, kterou měl přinést podepsanou od rodičů.
Na druhý den byl Ruppert zpátky s penězi na školné a dopisem se souhlasem rodičů.
Martin, Sensei, ho začal učit jak se uvolnit a soustředit.
Vysvětlil Ruppertovi: „Když se rozzlobíme nebo dostaneme strach, ztratíme koncentraci.“
„Když se necháme vyprovokovat, děláme hlouposti.“
„O rovnováhu přijde nejenom naše tělo, ale i mysl.“
Cvičili soustřeďování a uvolňování svého těžiště a jejich partneři se snažili je povalit.
Když byli uvolnění a soustředění, byli silní.
Ale když začali odporovat a tlačit proti partnerům, vždy ztratili rovnováhu.
Ruppert byl tak šikovný, že si jej Sensei začal dobírat a Ruppert ztratil rovnováhu.
Dělali to znovu a znovu až dokázal zůstat klidný a soustředěný.
Pak se začali kutálet.
Ruppertovi se okamžitě začala točit hlava.
Trvalo několik lekcí, než se naučil uvolnit se a soustředit se i při kotoulech.
Pak se dokázal kutálet kolem celé místnosti a vstát, aniž by ztratil rovnováhu.
Kromě toho, že se učili kotouly a pády, naučili se také techniky úchopů, úderů a kopů a na závěr „randori“, což znamená útok přesily.
Když škola skončila a začaly prázdniny, chodil každý den na dvě lekce.
Měl štěstí, protože jak škola skončila, už ty kluky neviděl.
Chtěl se učit, takže dával dobrý pozor na to, co učitel říká a při výuce měl soustředěnou mysl.
Učitel ho všechno naučil, protože Rupperta učení velmi bavilo.
Učitel většinou zdůrazňoval, že boj vede jen k dalšímu boji a že se mu lze často vyhnout, pokud člověk zaujme klidný a milující postoj.
„ Lidé obvykle reagují na to, když se k nim chováte s úctou, zvláště když to dokážete poté, co se oni vůči Vám zachovali špatně.“
Ruppert se tak trochu styděl za to, jak se neovládl a uhodil kluka, který se posmíval tomu, jak se jmenuje.
Konečně přišel začátek školního roku.
Hned první den za ním přišli kluci, kteří jej trápili.
Šli přímo k němu a začali si ho zase dobírat.
Byl rád, že se naučil, jak se uvolnit a soustředit.
Nevybuchl vztekem, jenom stál a díval se na ně.
Konečně řekl: „Víte, vám by se to taky nelíbilo, kdyby se někdo posmíval vám nebo vaší mámě za to, jak se jmenujete.
Mě se to taky nelíbilo.
A tak jsem se neovládl, vybuchl jsem a proto jsem Tě praštil.“
„Ale mrzí mě, že jsem to Tvoje popichování nedokázal zvládnout líp a že jsem Ti ublížil.
Já jsem z toho radost neměl a nemyslím si ani že bys ji měl Ty.“
„Možná bychom se k sobě tento rok mohli chovat lépe.
To bych si přál.“
A s těmito slovy odešel.
Kluci zůstali stát jako opaření.
Jeho chováním byli snad šokovaní ještě více, než když je shodila ta holka. Na druhý den přišel jeden z nich k Ruppertovi a zeptal se ho, čím to, že najednou vypadá tak jinak.
Ruppert mu pověděl o Aikidu.
O pár dní později se ti tři kluci přišli podívat do dódžó na hodinu.
Ruppert i učitel je přivítali.
Klukům se cvičení líbilo a zeptali se, jestli by mohli začít chodit taky. Učitel jim řekl, že pokud s tím budou souhlasit jejich rodiče, tak jsou vítáni.
Když na druhý den přišli, učitel požádal Zuzku a Rupperta, aby jim ukázali, jak se válet.
A po pár týdnech tréninku se všichni s Ruppertem spřátelili.
Příští sobotu měl Ruppert složit svou první zkoušku.
Přinesl dvě květiny.
Jednu dal do vázy pod obraz O Senseie.
Zkoušku složil na výbornou.
Když skončil dal druhou květinu Zuzce.
Řekl jen „Děkuju“ a oba se na sebe usmívali.